Historie obce

Medonosy

Medonosy - dnes nevelká obec na severní výspě mělnického okresu - je v písemných pramenech zmiňována poprvé v roce 1352, a to v rejstříku papežských desátků. Archeologické nálezy však dokládají osídlení mnohem starší, a to již v době bronzové (2000–700 l. př. Kr.) - v období tzv. knovízské kultury. Obec původně ležela na planině západně od nynějších Medonos, nad údolím Liběchovky, kde stávala středověká tvrz a starobylý farní kostel. Jako první vlastníci vsi se připomínají v r. 1360 Bušek, Ježek a Dětmar z Medonos. Traduje se, že údolím Liběchovky jezdil na hrad Bezděz v letech 1351–1357 král Karel IV.

V roce 1648 Švédové zpustošili celé toto území. Původní ves Medonosy, kostel i tvrz byly vypáleny a pobořeny, nezanechaly po sobě stop. Jen velmi pomalu se sem na konci třicetileté války vracel život. Až v roce 1750 dal zde hrabě Hubert Karel Pachta z Rájova zřídit oboru a postavit u ní barokní lovecký zámek. Avšak po velkém požáru v polovině 19. století opět vše vůkol lehlo popelem. Jediným zachovalým zbytkem komplexu je bývala sýpka.

Charakteristickou pro celou oblast je zástavba, rozptýlená po svazích. Na stráních se pásl dobytek a v údolí se na úrodné prsti, Liběchovkou zavlažované, pěstovaly krom obvyklých plodin i len a zejména jemný, aromatický chmel. Většinou patrové, roubené a hrázděné domy, pocházejí převážně z 18. a 19. století. Typ zdejší lidové zástavby je v literatuře znám jako "severočeský roubený dům". Architektonicky vychází z typu hrázděného jednoposchoďového domu s gotickou tradicí.

Barokní kostel sv. Jakuba v Medonosích z roku 1712 stojí na gotických základech. Původní sakrální stavba byla o několik století starší. Proti kostelu leží fara, omítnutý patrový srub s mansardovou střechou, která pochází z roku 1794. Dalšími pozoruhodnými objekty jsou pískovcová socha sv. Ludmily z poloviny 19. století - stojí u vjezdu do obce směrem od Mělníka, a empírový štít, kryjící tzv."Knížecí studánku", bohatý to pramen znamenité pitné vody - nachází se na opačném konci obce, u odbočky na Vidim. Za zvlášť významné objekty jsou dále považovány stavba vodního mlýna (čp.1) s mlýnskou stolicí, datovanou rokem 1788, a dvě stavení čp. 27 a 71. V katastru Medonos dnes napočítáme 65 obytných objektů.

Padesát z nich jsou chalupy, které si do dnešní doby zachovaly téměř neporušený původní vzhled i dobovou architektonickou dispozici. Jsou právem zapsány (31 objektů) v celostátním rejstříku jako chráněné stavební památky.

Celá půvabná vesnička svým rázem prezentuje dokonalé propojení urbanistických požadavků s okolní přírodou. Podobnými vlastnostmi se vyznačují též obce k ní přiléhající - Chudolazy, Osinalice, Nové Osinalice, Tupadly a Vidim.

Medonosy jsou součástí Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko. Botanicky je tato lokalita zajímavá tím, že ve stinných dolech rostou horské a podhorské rostliny, většinou vlhkomilné, a na horních plošinách, zalitých slunce, rostliny suchomilné a teplomilné. Více než stovka z nich patří mezi druhy ohrožené a vyžadující ochranu. V ekosystému Medonos se rovněž vyskytují vzácné druhy hmyzu, ptactva i vodních živočichů. V okolních lesích se skrývá množství lovné zvěře.

Za romantikou zdejší přírody, za uměleckou inspirací, ale i za zdravím přicházelo na Kokořínsko v minulosti mnoho umělců a významných osobností české historie: básníci Karel Hynek Mácha, Viktor Dyk, malíři Antonín a Qido Mánesové, J. Navrátil, A. Bubák, A. Kosárek, A. Kašpar, M. Pirner, K.J. Sigmund, B. Hradecký, spisovatel Franz Kafka, hudební skladatel Vítězslav Novák a mnozí jiní.

Co pamětihodnou osobnost moderních dějin Medonos je třeba vzpomenout českého vlastence, budovatele českých škol v pohraničí, bojovníka za práva Lužických Srbů, význačného právníka JUDr. Františka Staška. V obci, která mu učarovala si zakoupil ve třicátých letech chalupu. Za okupace byl zatčen, martyrium nacistických koncentráků přežil a po osvobození vyvinul horečnatou činnost ( z jeho iniciativy vzniklo v České Lípě lužickosrbské gymnazium). V srpnu 1945 ho v Medonosích navštívil vrchní velitel spojeneckých armád v Evropě generál Eisenhover, pozdější americký prezident. Pojilo ho s ním pracovní i osobní přátelství. Krátce poté umírá dr. Stašek následkem nešťastného pádu ze skály na zahradě své chalupy.

Státní pohřeb se koná koncem srpna v Medonosích. Jeho tragického skonu litují v kondolenčních listech státní činitelé Francie, Belgie, USA a rovněž prezident dr. Edvard Beneš.

V Medonosích, v jedné z roubených chalup, které si v malebném nepořádku posedaly po stráních, tvořil své líbezné plastiky sochař Jindřich Wielgus.

V letech 1945-47 zde trávil volný čas ve své chalupě čp.22 Staškův přítel, známý koncertní mistr pěvec Lev Uhlíř. (Jeho dcera Vendulka Kollertová-Uhlířová přispěla do kroniky Medonos tím, že ve svých půvabných poznámkách "Trochu historie a vzpomínání" přináší řadu zajímavých a cenných informací o životě obce a zdejších lidí).

V zákrutech olšovím stíněné Liběchovky líčil na lipany a pstruhy moudrý komediant Jan Werich, ale zarybařil si tu i první kosmonaut světa Jurij Gagarin. Přivezl ho sem na krátkou návštěvu (z Karlových Varů, kde na zapřenou trávil svou dovolenou) jiný zdejší osadník, spisovatel a překladatel. Mezi jeho ruskými přáteli, kteří rovněž měli možnost ocenit půvab Medonos (a mnozí jej zobrazili ve svých dílech) stojí za připomenutí alespoň několik světově proslulých: básníci Bela Achmadulina, Bulat Okudžava a Andrej Vozněsenskij, spisovatelé Vasilij Aksjonov a Boris Polevoj, klavírista Svjatoslav Richtěr, malíř Orest Verejskij a jiní. Častým hostem tu býval syn Nikity Chruščova, fyzik, konstruktér nosných raket Sergej Chruščov, dnes americký občan, profesor, přednášející na několika tamních universitách.

Aspoň tolik na důkaz, že i nejmenší obec nemusí být tou nejposlednější mezi velkými. Ba víc: Co právem Medonosům náleží, to dílem rovným i jejich báječnému kraji. Zkuste se jednou po svých projít z jižanského Liběchova do severních Medonos. Na začátku se rozhodně stavte v liběchovském zámku, který v sobě skrývá nesčetné poklady ze sbírek Náprstkova musea, kde vás ohromí skulptury Matyáše Brauna a J. Maxe. Těmto duchovním monumentům však směle mohou konkurovat i monumentální sochařské féerie Václava Levého, jež snadno naleznete ve skalních masivech v okolí Želíz a Tupadel. Tam se v sevření máchovského hvozdu tyčí i proslulý "Slavín". Do Chudolaz pak pokračujte skrze lesní masiv tajemného "Království". Zde je i ráj pískomilných rostlin a vzácného lýkovce obecného.

Tamto se však již nabízejí střety s jinou historií - s betonovými bunkry, budovanými na obranu republiky proti Velkoněmecké říši. Nedaleko Chudolaz byl proveden koncem války 15 členný letecký výsadek sovětsko-československé partyzánské skupiny.

Pokračujete-li ve své procházce z Medonos přes Rač, Pustý zámek na Nedvězí a rozhlédnete-li se z vrcholu tohoto znělcového vulkanického suku (456 m) na všechny strany, pak to vše, co spatříte zanechá ve vás trvalé a hluboké dojmy. Vždyť jen pohled na starobylý hrad Housku - kde je nedaleko prameniště Pšovky - vyvolá vzpomínku na pověst o tom, že hrad založil v r. 878 kníže Pšovanů Slavibor (otec kněžny Ludmily) pro svého syna Housku. Ze všech stran kruhového rozhledu na Nedvězí nás oslovuje historie a okouzluje příroda.

Chráněná krajinná oblast Kokořínsko je překrásný kout naší země. Medonosy spolu se sousedními obcemi patří do tohoto vzácného, půvabného a romantického území, které je plné dramatičnosti, neobvyklých kulturních, architektonických a přírodních krás.

Takže - na shledanou u nás!

Kronika Medonos aneb Trochu historie a vzpomínání

Svým dětem, Janovi a Jolaně
připisuje
Vendulka Kollertová - Uhlířová
Medonosy č.p. 22
Únor 1990

Kronika Medonos? Spíše snad trochu historie, protknuté vzpomínkami. Původní, opravdovou kroniku, odnesl Willy Knechtel z domku čp. 53 do lesa, aby ji tam na věčné časy zakopal. Snad proto, aby se nedostala do rukou Čechů, nebo proto, že v ní byly některé kompromitující údaje pro místní obyvatele? To dodnes nikdo neví. Původně mě tato zkutečnost dost mrzela. Přece jen se dalo z těchto historických záznamů hodně vyčíst, ale šlo o různé rukopisy, psané švabachem, jejichž vyluštění by bylo spojeno s obtížemi. Mezitím se mnoho nadšenců snažilo vnést jasno do medonoské minulosti, ale než se k sepsání kroniky dostali, byli povoláni na Věčnost. Protože se pokládám za jednoho z nejstarších pamětníků Medonos po revoluci v roce 1945 a protože mám tuto líbeznou vesničku upřímně ráda, řekla jsem si, že to stojí za to pokusit se o sestavení malého spisku, který by nám, starým, ba i těm mladým, přiblížil osudy i minulost obce, ke které neodmyslitelně patříme. Používám pramenů, které si pro kroniku připravovali p. Ing. Štancl překladem z německé knihy z r. 1888 "Politický okres Dubá", p. František Nachtmann, různými osobními zápisky po revoluci r. 1945, potom údaje z Turistického průvodce z r. 1936 "Dubské Švýcarsko", zmínku o Medonosech z knihy "Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Severní Čechy (III.)" Svoboda 1984, připomínku o Medonosech v knize "Umělecké památky Čech (svazek II.), kterou vydala ČSAV - Ústav teorie dějin umění, a dále ústních sdělení bývalých osadníků i vlastních prožitků. Posloužila mi i publikace "České menšiny kraje českolipského", která byla vydána v r. 1921 v Bělé pod Bezdězem.

Snažila jsem se připojit ke spisku i obrázek Medonos z r. 1945, jakož i záběr ze současnosti *), t.j. z letošního roku a mapku, ve které je zachyceno nejbližší okolí naší obce.

Přála bych si, aby tento můj amatérský pokus byl přijat tak upřímně, jak upřímně se jej snažím podat a aby splnil plně svůj účel, vypsat to, co se kdysi událo...

Psal se rok 1945 a bylo těsně po květnové revoluci, když se u nás, v pražském bytě, ozval telefon. Se slzami v očích hlásil nám JUDr. František Stašek**), přítel mého otce, svůj návrat z koncentračního tábora. "Lve, mám chalupu v Medonosích a rád bych se tam podíval, co se tam za okupace dělo, vezmi rodinu a pojed'te s námi, určitě si to místo zamiluješ! ". Tak jsme se tedy vypravili na výlet a jelo se. Začátek údolí od Želíz nás okouzloval a tak, při pozorování přírodních krás po obou stranách silnice, dostali jsme se až k zamýšlenému cíli.

Uvítal nás pan Kare1 Dvořák z domku čp. 31, ve kterém sídlil se svou rodinou již před válkou (během války byli ubytováni v Roudnici n/L. a sděloval, že Staškova chalupa čp. 55 je v pořádku. V okolních lesích a skalách se ještě střílelo. To skupina partyzánů, která, těsně před ukončením války, přistála v rokli po pravé straně silnice z Chudolaz do Brocna, likvidovala zbytky Němců ukrytých v okolních skalách. Při setkání se skupinou německých obyvatel Medonos, z nichž někteří stáli rozpačitě, jiní se tvářili povýšeně nebo uraženě, působilo vše dosti stísněně. Ale elán dr. Staška, který měl hlavní program tento, původně slovanský kraj opět počeštit, dával nám sílu tyto zvláštní pocity překonat. Uvítala nás chalupa, kterou rodina Dr.Staška vlastnila od roku 1934. Jako by se v lesku oken zračil úžas nad tím, že zase vidí své původní majitele.

Tento kraj si zamiloval nejen můj otec, ale celá naše rodina a domluvili jsme se s panem Dvořákem, že si na léto u něj v domku pronajmeme jeden pokoj, abvchom se mohli blíže rozhlédnout po zdejším okolí. Na pomoc počešťování Medonos přišli další přátelé Dr. Staška. Akademický·sochař, národní umělec Jindřich Wielgus (původně v domku čp. 70, nyní v chalupě čp. 27). Prof. Ing. František Křístek (v čp. 71), František Nachtmann (čp. 38) a Lužický Srb Dr. Jurij Cyž (čp. 39). Dr. Cyž doufal, že k otázce českého pohraničí se přidá i osvobovení Lužických Srbů od německé nadvlády. Pro tuto myšlenku byl tento s celou rodinou vězněn v koncentračních táborech a na následky mučení zemřel v září 1947, aniž mohl své záměry ohledné Lužice uskutečnit. Všichni přijížděli s rodinami a s nadšenim pomoci české věci. Obec se začínala plnit novými osídlenci, kteří zde chtěli zakotvit natrvalo. Mimo nich převzali zatím do opatrování na rekreaci a přechodný pobyt některé objekty další nadšenci. Úmyslně říkám nadšenci, neboť většina chalup byla v desolátním stavu a potřebovala velké investice na údržbu. Tak třeba se vyvalovaly pískovcové základy*), které bylo nutné zpevnit a opravit, mnohé trámy byly shnilé a v chalupách bylo mnoho švábů, blech a štěnic, až se člověk diví, jak v tom všem mohli zdejší lidé vegetovat.

Tak. např. chalupy čp. 18 a čp. 20 byly od základu novými majiteli znovu postaveny pod vedením mělnického architekta, který dbal na to, aby byl zachován starý styl, který k roubeným chalupám patří. Mnoho čísel bylo, ještě před rokem 1945, zbořeno a to čp. 10, 12, 13, 16, 24 a 26 ( poslední dvě popisná čísla nese nyní dvouhájenka při silnici ), čp. 33 ( tato, velmi krásná roubená chalupa byla JZD změněna na slepičárnu a tím úplně zničena. Stávala za domkem čp. 146, který sloužil několik let za obecní prádelnu ). Dále pak. čp. 34 ( tento domek stál v cestě plánované silnice a proto musel být zbořen ). Dále byly likvidovány chalupy, které měly čp. 48, 61, 62, 69 (to byl bývalý zámek Pachtův), a potom ještě čp. 73, 74, 75, 77 a 78. Chalupa čp. 14 bvla zapálena svým majitelem Emilem Mauderem, ale na jejích základech by1 vybudován nový domek, který je nyní rekreačně obýván rodinou Ing. Kuthana. Rodiče koupili chalupu čp. 22 a naši známí si ťukali na čelo, že se jako zbláznili, že ta chalupa je "na sirku". Nebylo divu, když v ní bydleli dva staří, devadesátiletí lidé, kteří po sobě zanechali jen špínu a nepořádek a po mnoho let chalupu neudržovali. Dali jsme se do práce pomocí řemeslníků i svépomocí. Není bez zajímavosti, že naše chalupa, prý podle kroniky, jak nám sdělili místní němečtí osadníci, stávala dříve na jiném místě, odkud byla, po rozebrání přenesena na místo nynější. Její původní místo bylo v údolí, do kterého vede asfaltová cesta mezi chalupami čp. 35 a 36, asi 100 m od hlavní silnice po pravé straně, kde je ještě nyní stará pumpa.

Ale, i když to byly začátky těžké, byly nezapomenutelné. Bylo to v době, kdy lesy byly plné hříbků i těch malinkých, bílých, na naložení. Nosili jsme je v plných košíkách a ještě v podhrnuté sukni, když se snad nevešly. A kdy bylo v potoce spousta pstruhů, kteří se mohli beztrestně lovit. A kdy jsme se v tom potoce vykoupali a potom jsme si lehli na asfalt hlavní silnice, abychom brzy uschli. Bylo by to možné, při dnešním provozu, podniknout nyní? Tehdy totiž projely kolem nás tak dva nebo tři povozy za den. A kdy se dalo po lesních cestách teoreticky projet třeba autem jak byly udržované a upravené - a prosím, žádný asfalt, pouze písek, hlína a trochu štěrku. A kdy bylo v lese všude plno borůvek, brusinek a malin. Kam se to všechno za ta léta podělo? Panenství zdejších lesů zřejmě převážně zničila ekologie. Vysoké komíny papírny ve Štětí, které chrlí do dalekého okolí své spaliny a také popílek z elektrárny v Mělníku. Příroda se ještě stále brání, ale jak dlouho se ta svěží zeleň uchová ve své kráse?

Ale vraťme se do roku 1945, kdy bylo v obci 260 obyvatel. Všichni byli národnosti německé. Českými občany, kteří měli v Medonosích stálé bydliště byla rodina p. Dvořáka (čp. 31) a smíšené manželství p. Baťka (čp. 42). Pan Batěk byl české národnosti, synem českých rodičú. Původně byl zaměstnán jako kočí v Beřkovicích a Vehlovicích a do Medonos se přiženil a ač zde bydlel mezi Němci přes 40 let, nikdy se pořádně německy mluvit nenaučil. Jeho paní byla zapřísáhlá Němka a tak se hlásili k odsunu. V NSR si postavili domek a zemřeli ve vysokém věku. Dále byli v Medonosích čeští rekreanti a to rodina Dr. Staška (čp. 55), a rodina ing. Štancla, jehož otec postavil na bramborovém poli, koupeném od ševce Fr. Heidricha z čp. 21, v roce 1934 u osinalické silnice chatu čp. 81.

Na katastru obce Medonos se nachází několik betonových pevností (bunkrů), úplně zachovalých, zejména v lese u Malých Osinaliček. Některé jsou zazděné, jiné zpola přístupné. Po okupaci muselo Československo tato opevnění vyhodit do povětří (vyhození jedné pevnosti stálo cca 80 000 Kč), ale na tuto serii zřejmě Němci zapomněli.

Rovněž asi přehlédli ukazatel turistických značek při cestě z Pustého hradu na Nedvězí, který byl pořízen za první republiky a byl psán na prvním místě česky a teprve na druhém německy. Překvapila nás i česká jrnéna některých zdejších občanů, které poněmčovali jejich napsáním, jako např. Bartosch, Slánský, Janitschek, Knedlitschek,·Rebitschek, Prskawetz, Kubík, Schamal, Polifka, ale i Wobořil a Kruliš ( psáno se -ř a -š ). Podle doložených pramenů byl zdejší kraj poněmčen během 17. a 18. stoleti. Na mnohých místech jsou ještě dnes zvony s českými nápisy, jako např. na Vidimi (z roku 1528). A Doksy si daly roku 1630 zhotovit pečeť s českým názvem: "Peczet městecka Doksi". Také mnohá jména blízkých obcí jsou patronymická (rod a po něm i jeho ves se nazývaly po praotci a jsou to nejstarší česká místní jména vůbec (Střezivojice od Střezivoje, Bořejov od Bořeje, Dražejov od Dražeje, Vojetín od Vojaty apod.). Také "překlad" názvu obce Medonosy na Medonost nebo Chudolazy na Chudolaz ukazuje na český původ. Německý spisovatel Bernau píše o germanizaci dubského okresu následovně: "Jméno Kratochvíl se poněmčilo od roku 1683 na Kurzweil, Nový od roku 1680 na Nove a později na Neuer, Češpivo od téhož roku na Dinnebier,.Vacek na Watzke, Beyšovec na Weischowetz, Rybář na Fischer, Král na König, Kučera na Kutzer, Douša na Tausche, Bořek. na Porsch apod." Ještě v letech 1661–1700 se vyskytují v matrikách na Vidimi další česká jména jako: Břevora, Čejka, Čermák, Červenka, Hanzlík, Heran, Hluchý, Hora, Jansa, Jiroušek, Jeřábek, Kaňka, Kohout, Liška, Louč, Mařík, Mikan, Pěkný, Procházka, Řezák, Slušný, Svoboda, Tábor, Uher, Vobřina, Vodička, Vokurka, Vondrák, Vondráček, Vosnalický, Vršovský, Vocel, Zákovský. To je důkazem, že v mnoha obyvatelích tohoto okresu kolovala slovanská krev a že zde sídlili nikoliv Němci, ale německy mluvící Češi. Němci dokazovali německý původ obcí tím, že stavení byla postavena řadou podle cesty, kdežto Češi zakládali vsi do tvaru podkovy. Ale i Slované, když tomu terén jinak nedovoloval, stavěli vsi podle potoků nebo podle cest.

Osudy obce Medonos se poprvé připomínají r. 1352 v rejstříku papežských desátků ve výši 6 grošů. S jistou pravděpodobností lze předpokládat, že celá obec ležela původně na planině. západně od nynějších Medonos, nad údolírn L.iběchovského potoka. Údolím Liběchovského potoka vedla prý podle původní kroniky, královská stezka, po které jezdil z Prahy na Bezděz i král Karel IV., který tento hrad vyplatil pánům Berkům z Dubé a přebýval zde velmi často v letech 1351–1357. Při příležitosti jedné z navštěv hradu přikázal zřídit u Doks velký rybník pro odchování parmy ( rybník měl plochu 609 jiter). Údolí podle Liběchovského potoka bylo od věků průchodem do pomezního hvozdu z Prahy až do Lužice.

Na planině, kde původní obec Medonosy ležela, byla také středověká tvrz a starobylý farní kostel. Tento kostel byl původně dřevěný a v r. 1391 byl na jeho místě postaven pražským kameníkem Petrem kostel kamenný, zasvěcený sv. Jakubovi. Z předhusitské doby je známa celé řada zdejších farařů. V roce 1356 uváděl zdejší farář plebána do Deštné, po smrti faráře Václava r. 1363 zde působil Václav Hartlín z Dubé, od r. 1370 do r. 1394 Franěk, potom Hašek, od r. 1403 Beneš z Chodče, potom do r. 1415 Mikuláš, po něm Křišťan z Dubé, Tomáš z Robče, farář Havel, atd. Nynější kostel v barokním stylu vznikl po r. 1650 z kaple, která byla opravena, zvětšena a renovována 1712 za hraběte Pachty. Při opravě kaple byla nalezena ve věžní báni oválná vosková pečeť s reliéfem papeže Klimenta XI. s letopočtem 1704, na jejíž druhé straně byl zobrazen velikonoční beránek s nápisem Ecce agnus dei (Ejhle beránek boží) a dále malá zlatá mince z těchto dob. Při opravě kostela v roce 1984 byla odkryta dvě gotická okna na vnější východní a jihovýchodní straně kostela, což bvlo velkým překvapením pro památkáře. Na kostelních věžích visely tři, poměrně malé zvony z nichž největší měl tento nápis: Gegossen von Joseph Pohl in Leitmeritz im Jahre 1802 - S. Prokopi ora pro nobis (Ulito Josefem Pohlern v Litoměřicích r. 1802 - Sv. Prokope, pros za nás). Druhý menší zvon vážil necelých 20 kg. a kdysi visel na bývalé zámecké budově, kde vyzváněl k evangeliu. Nesl obraz sv. Floriána a rok 1784. Třetí, nejmenší zvon, nemá ani letopočet, ani nápis a je jediný, který po válce na kostele zůstal. Po roce 1945 bvl německý farář odsunut a každých 14 dní sloužil v medonoském kostele mši svatou kaplan ze Chcebuze Jaroslav Červinka, později jeho bratr Václav Červinka, administrátor z Dubé. V posledních letech dojíždí do Medonos k bohoslužbám z Dubé P. Bělohlav. V r. 1964 byl kostel navštíven zloději, kteří odcizili starodávnou sošku Jana Křtitele, umístěnou na křtitelnici. A také místní hoši rozbili barevné sklo nad hlavním oltářem, které bylo nahrazeno sklem bílým. Rovněž je nepochopitelný vandalismus lidí, kteří odcizovali staré tepané výzdoby hrobů, naprosto nedbajíce piety k těm mrtvým a nemajíce stud sami před sebou.

Počátkem 18. století sídlil v domku čp. 41 poustevnik Hillardo, který zastával funkci učitele i kostelníka. V tomto poustevníkově obydlí byly do nejnovější doby stopy po malbách na zdi a též místo pro soukromý poustevníkův oltář. Při přestavbě domku zde bylo nalezeno mnoho lidských kostí. Po smrti poustevníka roku 1750 bylo zmíněné stavení prodáno vrchností Ant. Dirnmerovi a ten jej přenechal Ant. Liškovi, který působil v Medonosích jako první kantor až do své smrti roku 1794.

Medonosy jsou staroslovanského původu. Uprostřed bývalého dvorce, na pláni, západně od nynější obce. stával do 19. stoleti staletí dub, z jehož dřeva byly zhotoveny fošny pod hlavně terezínských děl.

Dub musel být v roce 1808 odstraněn, neboť by1 poškozen bleskem. Kmen tohoto obrovitého stromu měřil 26 stop a jeho průměr mohlo jen stěží obejmouti 5 mužů. Stáří stromu se odhadovalo na 900 let. Pod kořenem dubu by1 nalezen pravěký měděný nůž pět palců dlouhý, který sloužil pravděpodobně náboženským účelům. Bývala zde tvrz vladyků z Medonos, opevněné šlechtické sídlo a ve 14. století již i farnost. V letech 1360-63 byli patrony kostelíka Bušek, Ješek a Dětmar z Medonos. V letech 1370-81 byli Jošt, Dětmar a Římek z Medonos držiteli i sousedního Újezdce. Římek sídlil na tvrzi v letech 1370–1407. Jeho dcery, Kateřina a Anna, koupily po jeho smrti roku 1415 pozemky na Jestřebí od Jindřicha Hlaváče z Dubé. Dále se zde objevuje jméno Ješek z Medonos, který získal r. 1380 dva dvorce v Újezdci. Jeho synové. Procek, Přibík. a Beneš z Nyněchova (Jenichova či Mnichova*)) byli v letech 1415–1417 patrony medonoského kostelíka. Janek z Medonos prodal r. 1437 dvorec, ves. mlýn a práva v Medonosích za 250 kop českých grošů Václavu Vrbovi z Oslovic spolu s podílem Beneše z Mnichova. Na tvrzi potom sídlil jeho bratranec Jan Harvač. 21. 3. 1446 prodal Jan Harvač z Oslovic Medonoskou tvrz a dvory v Medonosích, Bylochově a Újezdci za 100 kop českých grošů Jindřichu Hrzáňovi z Újezda a Harasova. V roce 1456 měli o zdejší zboží spor Ctibor a Martinic a Oldřich z Vrbna se Zdislavem. Obec Újezd, která byla částí medonoského statku, byla do roku 1519 v majetku Hynka Beřkovského ze Schebirzova na Dolních Beřkovicích a Kokoříně, který ji prodal za 150 kop českých grošů Janu Vlkovi z Kvítkova. V roce 1534 tu sídlil Václav, v r. 1552 Mikuláš a v r. 1589 Jindřich z Medonos. V roce 1542 patřily oba díly Medonos rytířům Kaplířům Vosterským ze Sulevic na Chcebuzi a Radouni. Ti později svůj podíl Medonos prodali a celé Medonosy·patřily až do roku 1712 k Radouni a Liběchovu. Kromě Medonos byly též rozděleny k nim patřící obce Bukovec a Bylochov na chcebuzskou a radouňskou část. Některá čísla Medonos patřila ještě za roboty ke statku Drahobuz. Spojením jednotlivých statků byl učiněn konec všem sporům. Každý z uvedených statků - Chcebuz a Radouň měl v Medonosích svůj podíl polí a luk.

Ve třicetileté válce, v r. 1648, přepadla obec Medonosv tlupa Švédů, za vedení Koppyho. Vypálila ji a zpustošila a obyvatele zčásti povraždila a zčásti vyhnala a proměnila celý kraj v liduprázdnou pustinu. Proto je v roce 1650 zmínka pouze o pustém statku v Medonosích, neboť Medonosy vlastně zanikly téměř beze stopy. Po zničení staré vsi na západní pláni, na konci třicetileté války, se na toto území vracel život jen pozvolna. Noví usedlíci se začali usazovat na novém sídlišti v údolí Liběchovsk:ého potoka. Povolal je majitel Medonoského panstvi Jáchym Údrčský z Údrče**), který jim přidělil pozemky k zastavení a pole po obou stranách údolí, nikoliv již v rovině, kde původně Medonosy stály. Nová ves rostla velmi pomalu a tvořili ji osadníci většinou německého původu. Teprve v roce 1750, za hraběte Jana Jáchima Pachty na Liběchově, dosáhly Medonosy určitého rozmachu. V místě, kde stávalv středověké Medonosy, dal postavit hrabě Hubert Karel Pachta z Rájova panský dvůr a sýpku a také barokní lovecký zámek, který měl 4 křídla. V každém z nich bvl ve středu samostatný vchod. Zámek měl plně obsazenou oboru a hrabě Pachta v něm prodléval často i několik měsícú. Ze statku se uchovala pouze sýpka v 19. století používaná jako myslivna, a ta je posledním zbytkem celého komplexu. V této myslivně bývala i pila. Na budově zámečku byla věžička se zvonem, který byl pozdéji přenesen do kostela. Medonosy se staly součástí pachtovského panství, jehož centrum bylo v Liběchově.

Za majitele panství Jakuba Veitha, kterému prodali Pachtové liběchovské panství v roce 1801, byl medonoský statek zrušen a polnosti rozdány nebo pronajaty zdejším obvvatelům pro zlepšení jejich živobytí. Statek a zámeček: se staly později obětí plamenů a zbytky po nich byly odklizeny. Tím zmizely poslední důkazy o středověkém sídle v Medonosích. Kolem roku 1820 byl panský dvůr propachtován a v zámku byla umístěna škola. V 19. století byla obec několikrát postižena. požárem, kterému vždy podlehla některá stavení. Tak např. velkému ohni v roce 1883 padly za obět domky čp. 43, 44, 45, 46 a již nikdy nebyly znovu postaveny.

Jakub Veith neměl k Medonosem žádný bližší vztah, spíše do tohoto svého majetku ukládal peníze, získané úspěšným podnikáním. Velmi zbohatl dodávkou piku rakouské armádě, v roce 1801 koupil zámek v Liběchově, zpeněžil dřevo ze svých lesů na stavbu terezínské pevnosti a paseky prodal na pole. Jeho syn Antonín (3. 1. 1793 – 19. 12. 1853) nepodědil otcovu podnikavost, ale zapsal se do českých dějin podporou českých umělců. Tak např. nechal vystudovat sochaře Václava Levého. Levý byl v mládí kuchařem a s touto svou profesí byl přijat do Veithovy rodiny. Ant. Veith pozoroval jeho zálibu a zručnost ve vyřezávání a nechal jej zdokonalit v tomto jeho nadání u sochaře Linna. Dnes můžeme obdivovat mistrovské dílo Václava Levého v různých, nadpřirozeně velkých, ve skalách vytesaných sochách (např. Čertovy hlavy), které najdeme v lese nad Želízy, jakož i sluj Klácelku, kde spatříme v kameni hrubě zpracované postavy českých dějin, jako vůdce blanického vojska Zbyňka ze Zásmuk, Jana Žižku, Prokopa Holého, spící Blanické rytíře, ale i znak pánů z Rožmberka, skřítky, bušící do kovadliny a také reliéfy bájných zvířat.

Ant. Veith zakládal na svém panství české školy a knihovny a za mírné výkupné propouštěl sedláky z roboty. Také poskytl 550 zlatých rakouské měny pro obutí chudých školních dětí. Pod svou záštitu vzal na své panství v Liběchově přítele Boženy Němcové, pronásledovaného profesora bohosloví Františka Matouše Klácela. Jako host byl u něj často i František Palacký a mnoho jiných známých osobností. Ant. Veith chtěl založit v Tupadlech na Kostelci Slavín, jehož jednu věž vidíme cestou údolím. V 19. století stával na tomto místě dvůr, který nechal Ant. Veith zbořit a v roce 1840 dal stavět v maurském slohu Slavín, který měl být slovanskou obdobou něrnecké Walhaly u Řezna. Mělo v něm být umístěno 24 soch nejznamenitějších osobností českých dějin, které začal tvořit mnichovský sochař Schwanthaler. Slavín měl mít 4 věže. Bylo zhotoveno jen 8 soch, Libuše, Václav, Přemysl, Přemysl Otakar II., Eliška, Jiří z Poděbrad, Arnošt z Pardubic a Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Byly ulity z děl, která byla ukořistěna v námořní bitvě u Navarina. Ale pojatý úmysl nebyl splněn, nebot celá Veithova rodina byla těžce finančně poškozena bankrotem příbuzného, skláře Abele, kterému k záchraně cti zapůjčila 600.000 zlatých. Kdvž Ant. Veith roku 1853 zemřel, daroval jeho syn sochy zemskému museu v Praze. V roce 1872 bvlo liběchovské panství prodáno do cizích rukou a až v roce 1920 je, od hraběte Lippe z Bisterfeldu-Weissenfeldu (3.196 ha, z toho 2.754 ha lesů), koupil Fr. Homolka. 27. 4. 1935 byl Liběchov povýšen na první české město v dubském okrese.

A zase se vraťme přímo do Medonos. Od nejzazších dob zde byl problém s vyučováním. Po smrti poustevníka Hillarda, který byl v Medonosích zároveň učitelem i kostelníkem, neměla obec dlouhou dobu ani učitele, ani školní budovu. Vyučovali zde domácí nebo cizinci, většinou ve vlastních bytech. Kdvž však vyšlo vládní nařízení, že ten, kdo chce učit, musí se podrobit zkouškám, podřídil se tomuto nařízení již výše jmenovaný Ant. Liška, který si vyměnil z Bukovce č. 7 příbytek s Ant. Dimmerem a vyučoval ve svém domku čp. 41 v Medonosích. Protože však školní jizba byla pro počet žáků malá, byla zřízena k učení světnice na faře, postavené v r.1793. V téže budově obdržel také v roce 1809 byt učitel. Jelikož však během doby ani tato učebna nevyhovovala, zažádala obec v roce 1864 o výstavbu vlastní školní budovy, do které se 18. 10. 1868 přestěhoval a začal v ní učit učitel Josef Paul. Od roku 1874 je zřízena dvoutřídka a od roku 1881 působí na škole řídící učitel František Tietz, spolu s učitelem Ant. Ungermannem. V roce 1888 je počet žáků 156. Jsou to děti nejen z Medonos, ale i z Chudolaz, Bukovce, Bylochova, Osinalic a Osinaliček. Obec v té době spravuje obecní zastupitelstvo s představeným a dvěma radními. Obecní školní rada sestává z představeného faráře, řidícího učitele, dvou členů z Medonos a po jednom zástupci Chudolaz, Bukovce a Bylochova. Obecní archiv je uložen u představeného obce. Medonosy v té době nemají ani lékaře, ani nemocnici, ani chudobinec. Následky se projevily za epidemie v roce 1866, kdy zde i v přifařených obcích, zemřelo na choleru 31 osob, jelikož nebyla možná izolace nemocných.

V roce 1888 bvlo v Medonosích 421 obvvatel. Ti se věnovali především zemědělství, chmelařství, ovocnářství, dobytkářství a lučnímu hospodářství. Velká část mužů odcházela za prací mimo obec. Byli to zejména zedníci a tesaři. V zimním období se pletla v rodinách košťata a byla dodávána do měst v mnoha stech kopách. Včelařství, kterému děkují Medonosy za své slovanské jméno, došlo největšího rozkvětu za velmi zkušeného včelaře, řídícího učitele Frant. Titze.

Do zámecké kaple v letohrádku hraběte Pachty jezdili sloužit denně mši svatou kaplani ze Chcebuze. Pro usnadnění této služby byli povoláni vlastní zámečtí kaplani, kteří však neměli stálého bydliště v Medonosích a bydleli buď v šenkovně nebo ve mlýně. Teprve v roce 1794 přesídlili do vlastní budovy. V roce 1800 bylo kaplanství povýšeno na lokalii a r. 1855 na farní úřad. Jelikož Medonosy neměly vlastního duchovního, počínají zdejší matriky až od roku 1801.

Obyvatelé Medonos byli velmi zbožní. V okolí obce stálo 5 křížů, ze kterých se zachoval pouze kříž mezi lipami na vrchu horních Medonos. V jižní části obce dal postavit sochařem Linnem v polovině 19. století Antonín Veith na pseudogotickém podstavci sochu sv. Ludmilv, která byla po roce 1945 poškozena. Ve skále na kraji lesa, blízko povalové cesty, byl vytesán výklenek, který zdobil obrázek P. Marie u něj byly vždy čerstvé květiny. U čp. 37 je kaplička z 18. stoleti, stavěná do půlkruhu s trojúhelným štítem. Před koncem války bvla poškozena střelbou a nynějším majitelem domku čp. 37 p. J. Dočekalem, opravena. Dále se nachází severovýchodním směrem od obce, kamenná kaplička, zasvěcená P. Marii, která zakrývá silný pramen s vápenitou vodou (pramen dává 8–12 1 vody za 1 minutu), oboustranně stíněný lipami. Také zde byl ještě po roce 1949, obrázek P. Marie, zdobený čerstvými květinami. Podle pověsti je tento pramen léčivý pro onemocnění očí a podle rozboru je nejlepší vodou v celém zdejším katastru.

Již několikrát jsme si připomněli slovanský strom lípu. Stojí také na návsi před kamenným domem, ve kterém je nyní prodejna potravin a místnosti Národního výboru. Tento dům sloužil k rekreaci rodiny německého advokáta JUDr. Rilkeho, který bydlel a měl svoji advokátní kancelář v Liberci. Němec - a měl u svého domu strom, který je symbolem Slovanů. Dvě lípy byly v horní obci u křížku - z nich jednu rozťal blesk a musela být v r roce 1987 pokácena. Dvě lípy stíní studánku P. Marie a na počest slovanského původu obce vysázel po roce 1945 první řídící učitel Antonín Pavíza se školními dětmi lípu uprostřed kruhu bříz proti autobusové zastávce směrem do Prahy. V tutéž dobu byly vysázeny břízy podél pole, které směřuje od dvojhájenky směrem ke škole.

Až do roku 1945 patřilo liběchovské panství rodině Homolkově, která sídlila na zámku v Liběchově. Do Medonos zasahovaly z tohoto panství lesy a také louky, které byly opatřeny odvodňovacím zařízením a sklízelo se na nich kvalitní seno.

Po znárodnění nebyl při obdělávání luk brán na odvodňovací zařízení zřetel, většinou bylo zničeno. Louky se staly bažinami a velmi rychle zarostly rákosím a olšemi. Od té dob je možné sklízet na nich seno jen v určitých místech, kde není mokřina.

Ještě v minulém století bylo údolí Medonos krášleno dvěma rybníky a se strany obyvatel - rekreantů - byla snaha obnovit alespoň, pro účely koupaliště ten, který býval blízko silného pramene studánky P. Marie, ale se strany úřadů nebylo pro tento návrh pochopení. Ono těch plánů do budoucna bylo mnoho, byly schváleny na schůzi MNV 1. 6. 1948, ale málo uskutečněno. Z těch uskutečněných jmenuji následující: Zařízení telefonického spojení (jen kdyby fungovalo). Zbourání seníku u silnice, který stál proti naší chalupě čp. 22. Zřízení obecní prádelny (brzy byl její provoz zrušen a domek prodán Pražákům). Seřízení silnice do horní obce. Ta byla, zejména v zimě, nepoužitelná a při jarním tání se, kromě proudů vody, valily touto cestou (neboť to nemohlo být nazváno silnicí ) dolů i kameny. A z hlavních neuskutečněných: Zařizení vodovodu v celé obci - vodovod mají jen 4 domky, které jsou napojeny k Osinaličkám a na mšenský vodovod. Na projekt vodovodu bylo po roce 1945 rozpočtováno 180.000 Kčs staré měny, ale peníze byly ONV užity na jinou akci, i když několik komisí vodovod pro Medonosy schválilo. Tato akce by bývala zasloužila podporu, neboť mnoho chalup, zejména v horní vsi, je bez pitné vody a při období sucha je nouze i o vodu užitkovou. Zřízení koupaliště. Rekreanti se chtěli na této akci zúčastnit svépomocí. Misto koupaliště prosadil nedávno Svaz myslivců zřízení rybníčků pro odchov divokých kachen. Zařízení obecní sušárny ovoce i vaření povidel atd.

Před rokem 1945 bvlo v Medonosích pekařství, 2 obchody a v čp. 8 a čp. 36 hostinec. Po roce 1945 byl v provozu jen hostinec v čp. 36, kde se čepovalo výborně chlazené pivo. V sále, který Němci používali dříve jako tělocvičnu, byly pořádány zdařilé zábavy, plesy, divadelní představení pro dospělé i děti, dětské besídky a různé přednášky. V roce 1959 byl hostinec zrušen a rok na to převzaly celou budovu pro své zaměstnánce Státní lesy. Nyní je v rukou soukromých. Obchod na návsi v čp. 35 patřil rodině p. Slánského. Prodávala v něm Slánského žena, zapřísáhlá Němka, která každého Čecha probodávala svýma uhrančivýma očima. Jinak bylo v druhém obchodě, ve mlýně u pana Rebitzka. Jeho manželka, nesmírně krásná paní a dvě dcery, pravé krasavice s tmavými silnými copy, jakož i sám mlynář, pan Rebitzek., ti byli všichni ochota sama. Nezapomenu dodnes na vůni chleba, který se ve mlýně pekl ve velkých bochníkách. A jak chutnal, to ani nelze vypodobnit! A byl vždvcky čerstvý, měkký a mohli jsme si pro něj přijít kdykoliv, třeba v neděli. Říkalo se, že Rebitzkovi byli nejbohatší rodinou v obci. Ke mlýmu patřila pila, kde bylo k dostání jakékoliv řezivo, nebo bylo v rekordním čase podle přání dodáno. Tato idyla skončila dnem, kdy byla rodina Rebitzkova odsunuta (ještě dnes žije, téměř devadesátiletý mlynář Rebitzek v Kühlungsbornu v NDR) a obchod byl uzavřen. Po Němci Slánském se v prodejně na návsi vystřídalo několík prodavačů - soukromníků - a dne 7. 1. 1950, po znárodnění, byla prodejna převzata Jednotou a přestěhována do protější kamenné budovy čp. 32.

Mlýnu se říkalo obecně poštovní mlýn (Postmühle), neboť v něm působil, až do roku 1855 poštovní úřad, který byl přeložen v uvedeném roce do České Lípy. Ve starších spisech se dočteme, že ve staré, částečně zděné stavbě mlýna, kde na trámu v suterénu můžeme nalézt letopočet 1786, prováděla se rovněž výměna poštovních koní - přípřeže.

Po roce 1945 zůstal ve mlýně Arnošt Branke. Sice Němec, ale velký odpůrce nacismu (jeho bratr byl kovářem ve Chcebuzi a vrátil se z první světové války jako italský legionář ). Do svého odsunu pracoval na pile, která byla v roce 1947 znárodněna a dána mimo provoz. Ve mlýně byla zavedena výroba jedů na myši pod firmou Pegromet, která patřila společníkům Grossovi z čp. 20 a Přinesdomovi. U firmy bylo zaměstnáno několik. místních občanů. Ale i tento podnik byl znárodněn a v roce 1950 byl mlýn přidělen novému JZD, které užívalo stodolu a začalo adaptovat chlévy a konírny pro mladý dobytek. Stavba však nebyla dokončena a mlýn byl přenechán soukromému uživateli.

Dovolte mi, prosím, abych vzpomněla na pana Grosse veselou osobní vzpomínkou. Když jmenovaný přestavěl od základu svůj domek čp. 20 a z vlastní studny mu, prostřednictvim nově vybudovaného vodovodu, vytryskla první voda. lil si ji do klobouku a šílel radostí jako malý kluk. A v té, přímo božské náladě, mě pozval, že mě naučí chytat pstruhy. Měl na své náruživé rybaření vybavení jak se patří to nejlepší. Patřil k němu i rybářský klobouk, ten, do kterého proudila první voda z vodovodu čp. 20. Já jsem už nějakou zkušenost s chytáním pstruhů měla. nebot jsem se tímto sportem zabývala o prázdninách v šumavských bystřinách. Ale to jsem panu Grossovi neřekla. Tak jsme tedy vyrazili k potoku, pan Gross, jak se patří vybaven, já jen s ubohým prutem a krabičkou žížal. Byla jsem zmíněným sousedem chvíli poučována, jak návnadu nahodit a co dělat dál. Byli jsme takových 50 m od sebe vzdáleni a já jsem každých 10 minut volala: "Pane Gross, už zas mám jednoho chlapáka!". A když jich bylo v mém košíku šest a pan Gross neměl ještě ani jednoho, pošoupl si svůj rybářský klobouk. otráveně do čela a křičel: "To zas budu ňákou ženskou učit chytat pstruhy, to určitě!" Ale o pstruhy jsme se rozdělili a tak snad, po těch víc jak čtyřiceti letech, mohu toto rybářské tajemství prozradit.

Po roce 1945 se Medonosy rychle osídlovaly jak trvale bydlícími občany, tak i rekreanty. Ve škole, kterou místní školní rada jednohlasně pojmenovala "Obecnou školou Dr. Františka Staška", by1o tehdy na dvoutřídku dostatek dětí. Ty, s velkou láskou zkušeného řídícího učitele, převzal do své péče již výše zmíněný Ant. Pavíza. Nemohu jej nevzpomenout alespoň několika slovy. Byl velmi dobrým vychovatelem dětí, mírný, ale přísný, velký znalec a milovník ptactva, zapřísáhlý nimrod, střelec k neuvěření (vyprávělo se o něm, že jednou, v žertovné sázce přestřelil malorážkou slabý drát 200 m vzdálený) divadelní režisér a náruživý rybář. Zasazoval se o zachování všech starých, dobrých a památných věcí. Origínálně režíroval divadelní hry, vždy do nich vnesl něco neočekávaného a veselého. Nenáviděl útisk a bezpráví. Každému byl dobrým rádcem a přítelem. Když od 1. 9. 1948 přešel na školu na svém rodném Rokycansku, dlouho bylo jeho žákům, ba i místním občanům, po něm právem teskno. Příležitostně se do Medonos rád podíval a spolu s přáteli vzpomínal na své zdejší začátky. Dnes iiž, bohužel, není mezi živými. Po něm nastoupil v roce 1948 na medonoskou školu jako řídící učitel Alois Brich, který zde učil se svou ženou. Přišel z Jestřebí u Kokořína. Římskokatolickému náboženství vyučoval kaplan ze Chcebuze, P. Jaroslav Červinka, evangelickému Jar. Doubek, odborný učitel z Liběchova. Alois Brich byl velmi dobrým vychovatelem dětí, skvělý kreslíř a modelář, nadšený loutkař, výborný včelař, milovník všech historických krás naší země. V zimě nosil do lesa, kromě pušky, i pytle s krmením pro zvěř. Rád bral školní děti na výlety po památných místech naší vlasti a zajistil vždycky prohlídky s odborným výkladem. Po desetiletém působení v Medonosích byl na vlastní žádost, i se svou ženou, přeložen blíže k Roudnici n/Labem.

Do Roudnice n/Labem jsme jeden čas patřili okresem. Původně, hned po r. 1945 do Dubé, která tehdy měla dokonce i svou vlastní prokuraturu. Ale jinak to bylo město zanedbané a málo civilizované. Krámky byly zastaralé, bez větší naděje na vylepšení. Jen se pamatuji na velmi dobře zásobovanou drogerii, kde se dostalo ke koupi opravdu všechno na světě. Vedoucí, již starší pán, bvl velmi zkušeným obchodníkem a málokterý obchod v Praze mohl s tímto dubským konkurovat. A na co vzpomínám nejraději, to byl v Dubé soukromý pekař. Měl obchod v úzké uličce, proti novějšímu železářství. Od chřupavých rohlíků, voňavých koláčů, až po jiné různé pekařské pochutiny, mohli jste si tam koupit všechno možné a to dokonce i v neděli. Pro veřejnost bylo nepřetržitě otevřeno. A jeho chleba? Pravá báseň, jako ten vzpomínaný u nás v Medonosích ve mlýně u mlynáře a pekaře Rebitzka. Vždycky měkký, čertsvý. Ale pekaře časem znárodnili a bylo po idyle. Teprve postavením obchodního centra získala Dubá jisté renomé. Ale to jsme už, na přechodnou dobu, patřili okresem do Roudnice n/Labem a po ní do Mělníka. Do Roudnice to bylo k úředním jednáním přece jen z ruky.

Stále bydlících obyvatel v Medonosích ubývalo a rekreantů přibývalo. Dolní části obce při silnici z Prahy se začalo říkat "Pražské předměstí". Ubývalo však nejen stálých obyvatel, ale i dětí. Větší odešly na vyšší školy a do učení a řady malých řídly. Zůstaly jen vzpomínky na kulturni akce prvních učitelů, kterých by se dalo vypsat bez počtu. Pořádaly se zde nejen různé besídky a loutková představení, ale slavily se různé události, ze kterých vypíši alespoň některé:
7. 3. 1946 - vzpomínka na 96. narozeniny T.G. Masaryka
5. 5. 1946 - slavnostní sázení Lípy Svobody s besídkou (jak již bylo vzpomenuto výše)
28. 5. 1946 - oslava narozenin presidenta Beneše
7. 6. 1946 - vzpomenuto 4. výročí zničení Lidic
28. 10. 1946 - besídka k oslavě 28. října
23. 12. 1946 - uspořádal Frant. Gross vánoční nadílku pro děti
13. 9. 1947 - vzpomínka k 10. výročí úmrtí T.G. Masaryka
9. 5. 1948 - účast na odhalení památníku Rudé armády v Dubé
30. 9. 1948 - vzpomínka 10. výročí Mnichova
28. 10. 1948 - besídka na oslavu 30 letého trvaní naší republiky
23. 12. 1948 - vánoční besídka s nadílkou
15. 5. 1949 - besídka ke svátku matek
19. 12. 1949 - navštívili žáci divadelní představení "Vánoční země" v Želízech
červen 1959 - Slavnost k ukončení školního roku - maňáskové divadlo a promítnutí filmu
duben 1951 - Pochod míru z Medonos na Chcebuz, dále vysázeno několik ovocných stromů na darovaném pozemku u školy.

A tak to pokračuje dál. Kromě toho byly organizovány návstěvy divadel a kin mimo Medonosy a také zájezdy autobusem. A to např. do Pražské ZOO, nebo zájezd do Lidic, Lán, Křivoklátu, Žebráku, Točníku a Karlštejna. Nebo školní výlet Ústeckým krajem - České Středohoří, Střekov Ústí n/L., Stadice, Milešovka, zámek Libochovice, Terezín. A zase školní výlet na Liberecko - zámek Frýdlant, Z00 v Liberci, Ještěd - dalo by se opravdu uvést ještě mnoho dalších kulturních akcí.

Ze školních záznamů je jeden zajímavý:

"15. 12. 1955 se po mrholení utvořilo takové náledí, že se do školy nedostavil ani jediný žák. Provoz na silnici byl úplně mrtvý". Každoroční slavností s recitačním pásmem bylo vítání jara a topení Smrtky. Při této příležitosti si můžeme připomenout skutečnost, že vlastně německé obyvatelstvo převzalo mnoho obyčejů a národních slavností od Slovanů, kteří žili před nimi v tomto kraji. Přejali topení Morany, nebo Smrtky, zapalování slavnostních ohňů v době slunovratu, pálení čarodějnic, na které se medonoské děti vždycky nedočkavě těšily a které bylo pořádáno na vršku u Povalové cesty. Převzali oslavu pomlázky a vztyčování májí.

Okruh dětí, školou povinných, se časem snížil sotva na jednu třídu, až přišel rok 1972, kdy zdejší vyučovací proces ukončila poslední ze zdejších učitelů, učitelka Konečná. Školní budova byla uzavřena a od té doby zbývající děti dojíždějí do školy v Želízech a v Liběchově. Několik let byla budova školy pro veřejné účely nevyužita, až ji, pro svůj archiv, převzala Československá akademie věd.

Také naše rodina budovala chalupu čp. 22, kterou se snažila uchovat ve starém stylu, včetně chmelařských větrákú ve střeše. Památkáři ocenili naši snahu a postupně opravovaná chalupa byla záhy zapsána do seznamu státem chráněných památek. Zvlášté můj táta, velký milovník přírody, sžil se vřele s tímto krajem a, spolu s Dr. Staškem, se zapojil do spolků, které měly v hesle počeštění našeho pohraničí. Usiloval o to, aby si naše chalupa zachovala český styl a měl mnoho plánů do budoucna. Všechno to, co měl v úmyslu vykonat, přerušila náhlá srdeční mrtvice, která 21.září 1947 ukončila jeho padesátiletý život na zahradě vedle chalupy. Byl životním optimistou a netušil svůj brzký odchod na věčnost, když z legrace říkal: "Až umřu, rozptylte můj popel na naší stráni za chalupou!" - To jsme, bohužel, splnit nemohli, ale snažím se jít věrně ve šlépějích tátova odkazu, jak jej nesu stále ve svém srdci....

A tak odešli na Věčnost již tři nadšenci pro českou otázku v našem pohraničí - Dr. Stašek, Dr. Cyž a můj táta, Lev Uhlíř.

Do té doby byl již zcela skončen odsun všech Němců, ať s nacismem souhlasili, či nikoliv. Byli posláni do NDR a NSR. Opuštěné domky se naplňovaly novými osadníky, ale mnozí z nich se nepřimkli k tomuto kraji a tak jim nebylo zatěžko jej zase opustit. Na druhé straně my, nazýváni fanatiky, nevěděli jsme co dřív vylepšovat, co kde podepřít nebo vyztužit, aby snad, pro Bůh, ta naše milovaná chalupa nespadla. A když už jsme byli s prací kolem té naší nemovitosti unaveni, vydávali jsme se do lesa, kde jsme objevovali nové a nové krásy. Tak třeba místo "U sedátek" v lese mezi Medonosy a Bukovcem nad státní silnicí, kde ve výhledu byla v pískovci vytesána 2 sedátka, přímo křesílka, a za nimi, asi 5 m vzdálených sedátek pět. Nebo místo, které jsme nazvali "Amfitheatrem", v lese blízko Bukovce, které připomínalo svou podobou římské divadlo. A ještě, blíže Bylochova "Obětiště Slovanů", vytesaný chrám s obětním kamenem uprostřed. A potom vyhlídka Špičák, kde na vyvýšenině v lese byl krásný rozhled na okolní krajinu, okolní vrchy až k obrysům Středohoří a k Bezdězi. To se mohlo vylézt na dřevěný triangl a při dobré viditelnosti bylo z této rozhledny vidět až ku Praze. Kopec Špičák ( zakreslen na mapce ) je složen z čediče, který se ve zdejší krajině vyskytuje izolovaně. Jinak převládá pískovec a na údolních stěnách vápenec. Dřevěná konstrukce rozhledny už, bohužel, neexistuje.

Na druhé straně, směrem k Osinaličkám, pojmenovali jsme krásnou lesní partii "Cestou přátel". Tam totiž bylo možné, při pohodlné procházce, s návštěvami přátel lecos v milém prostředí prodiskutovat. Ale jsou zde také názvy staré, které jsme přejali do svého slovníku a některá místa určení jsou zaznamenána v přiložené mapce.

Medonosy začínají na jihu domkem, zvaným "Rybárna", kde bydlel zaměstnanec pstruhárny. Je to chalupa za sochou sv. Ludmily za potokem. A potom se údolí kroutí a rozšiřuje a tvoří zajímavé partie divoké a romantické Liběchovské dolinv, která, zejména u Bukovce, dosahuje vrcholu své krásy impozantními skalisky. Ta se zvedají stupňovitě nad sebou. Zde bych ráda upozornila na zbytky zakšínského hradiště, které stávalo na skalách jako orlí hnízdo a nese jméno "Pustý zámek". Na skalách jsou ještě prohlubně po srubu a okrouhlá cisterna. S temene skály býval položen padací můstek na sousední skálu, na které jsou dosud stopy hradního srubu. S ostrohu se dalo dobře střežit údolí a tedy i zemská stezka, která tudy vedla, jak již bylo výše uvedeno. V 15. stoleti byl na tomto místě vystavěn dřevěný hrad Václavem Berkou z Dubé, nazvaný Hradištko, ale po majitelově smrti hrad zpustl, zanikl a zbylo jen jméno místa Hradištko a jméno hory Radeč ( odvozeno od slova Hradečko ), jejíž jméno Němci zkracovali na Rač.

Nahlédneme-li do různých starších pramenů, dozvíme se, že nejen Medonosy, ale i jejich daleké okolí má mnoho důkazů o tom, že v tomto kraji vyrostla germanizace na slovanských základech. Tak např. ve starém románském kostele sv. Václava z 12. století, k:terý nalezneme v Deštné, byly před světovou válkou zavěšeny 3 zvony. Z nich prostřední měl český nápis: Za panování Jana Jakuba Smíška hejtmana a Michala Leinera faráře 1747 Valentin Lišák ulil mne v král. hlav. městě Praze 1747. Kolem kostela je hrazený hřbitov, snad ještě z dob, kdy se podobně opevňovaly husitské kostelíky. V Deštné působil jako plebán r. 1356 Mikuláš z Medonos.

Také Želízy jsou staroslovanského původu. Jméno vzniklo ze slova želeti. V jejich blízkosti byla nalezena slovanská pohřebiště.

Nebo Vidim. Až do třicetileté války byla, spolu s okolím. zcela českou. V kostele sv. Martina bylo 5 zvonů a na tom největším z r. 1528 byl český nápis: "Tento zvon dielan od mistra Tomase w Litomierzicich do Widimi MCCCCCXXVIII." (zvonař Tomáš žil v l. 1510-35). Germanizace zde začala od roku 1636, kdy byli do Vidimi přizváni němečti kolonisté. Dějinné zprávy o Vidimi začínají v l. 1294–1304. V roce 1295 patřila Vidim k pražskému biskupství.

Osinalice vykazují prvky rázovitých staveb s půdorysným rozčleněním typicky slovanským a na české obyvatelstvo upomínají i místní jména jako napr. Pláň (Plan), Kopanina (Kopana), Čadlice (Schadlitz), Tábor (Tabor), Roháč (Rohatch) atd.

Také Chudolazy jsou slovanského původu - chudé lazy - vrchovina. Těžce se obdělávaly a jen blízkost vody, v Dubské rovině tak vzácná, dala podnět k osídlení.

Dalším místem slovanského původu je Chcebuz. Kostel a fara je z nejstarších dvaceti v Čechách, jež dal postaviti kníže Boleslav II., aby se křesťanství rozšířilo mezi slovanské kmeny. R. 993 daroval Boleslav chcebuzský kostel kláštěru benediktinů v Břevnově, jejž založil sv. Vojtěch. Tam příslušela až do husitských válek. Ve věži kostela byly zavěšeny dva zvony, které byly opatřeny českými nápisy a které se připomínají všem těm, kdož mluvili o němectví tohoto kraje:

"Leta Panie 1610 slit gest tento zwon ke cti a chwale P.B. wssemohuczimu nakladem urozeneho a stateczneho Ritirze P. Adama Starssyho wosterskyho kaplirze z Sulewicz na s Czebuzy Snedowiczich gakozto P. Kolatora tehoz zadussy nieczmenie a Urozene Pani Anny Kaplirzowy rozené ze Zbanu a spomoczy wssech osadnich k temuz zadussy przinaleziegiczych do wssv s Czebuzy k založieni kostela swateho Petra odemne Baltazara Hotmana zwonarze miesstienina noweho miesta Prazskeho v Slowanech." atd.

Podobný důkaz slovanského původu můžeme nalézt ve Štětí, kde v kostele Šimona a Judy, postaveném v roce 1785, je památný velký zvon, bohatě vyzdobený reliefy Ukřižovaného, P. Marie, Jana a Maří Magdaleny, 4 evangelistů a jiných postav a dále také český nápis: "Leta Panie 1626 za wrchnosti wysocze urozeneho Pana Pana Wylyma Slawaty swate rzimské rzisse hrabjete a wladarze domu hradeczkého s Chlumu a s Kossmberka... - Slyt gest zwon tento k czti a chwale Panu Bohu wssemohouczymu odemne Tomasse Frycze zwonarze miesstjenina mjesta Raudnicze nad labem. A to do mjestys Sstjetiho k založení chramu swateho Ssimona Judy. Za sprawy Jana Kulky Prymasa aurzedniku a zadussnich rzehorze Byksy Girika zamecznika. Waczlaw Kosstialyk G.K.P.S.S. Waczlaw Ssmid za povinosti rychtarzske".

O pár kilometrů dále na sever bychom přijeli do Zákup, kde na český původ upomíná náhrobní kámen z roku 1578 s českým nápisem: "Letha 1578 ten (den?) po božim vstoupení umrzela gest urozená paní Alena Chvalkovská z Dubu a Lipe - tuto gest pochovana oczekagyc budouciho vzkřisseni Panie.".

A tak bychom mohli pokračovat s důkazy slovanského původu tohoto kraje, kdybychom se vypravili za dějinnými zápisy na kteroukoliv světovou stranu do okolí Medonos.

Ale vraťme se do samotných Medonos a k jejich dalšímu vývoji od roku 1945.

Co se nepodařilo v Medonosích zachránit, to byly chmelnice. Po roce 1945 jich bylo celkem osm a všechny bylv vybaveny drátěnou sítí. Noví osídlenci však neměli dost zkušeností s pěstováním chmele a tak po nezdařených pokusech byly nakonec všechny chmelnice zrušeny. Nastal tedy konec pěstování "zeleného zlata", jak se u nás chmelu říkalo a na důkaz chmelařské obce zůstala asi jen naše chalupa se svými chmelařskými větráky. Byl také konec bývalé dřiny, kterou Němci pokládali za samozřejmou, když v putnách a nůších nosili na zádech na nepřístupná příkrá políčka hnůj, aby zúrodnili každý kousek stráně, která jim dávala obživu. Dnes už jsou většinou políčka na stráních zalesněná a tím se také změnil celkový ráz celé krajiny. 'Vždyť i chata ing. Štancla byla původně postavena na bramborovém poli, jak jsem se již o tom výše zmínila a dnes je obklopena hustým porostem keřů a lesních stromů.

27. 4. 1947 bylo v Medonosích založeno Zemědělské strojní družstvo. Za tím účelem byla zakoupena mlátička, sekačka a pohrabovačky. Tyto hospodářské stroje byly předánv 4. 6. 1951 Jednotnému zemědělskému družstvu, které bylo v této době v Medonosích založeno. V tomto roce byly uskutečněny první společné žně a první společný výmlat. 31. 12. 1951 byl proveden svod dobytka v JZD do společného kravína v čp. 28. Bylo uskutečněno scelení pozemků do družstevních lánů. Velké dodávky, které byly družstevníkům předpisovánv jako v obilnářsko-řepařské krajině, nebylo možno splnit. Družstvo muselo zakoupit nový pár koní, různé hospodářské nářadí, náčiní i stroje. Adaptovali dosti velkým nákladem budovu čp. 28 na kravín a chalupu čp. 30 na vepřín. Domek čp. 30 byl nakonec prodán soukromníkům, neboť chov vepřů se družstevníkům nedařil. V domě čp. 28 zůstal kravín až do dnešních dnů.

K domu čp. 28 bych ráda připomněla jednu zajímavost. Tady, mezi prvními osídlenci, hospodařili manželé Ouřadovi. Václav Ouřada byl původně řezníkem Pražských jatek, jeho paní pocházela ze Slovenska. Byla velmi chytrá a dovedla mluvit plynně madarsky, německy, francouzsky a podkarpatorusky. Při dětských táborových ohních, pořádaných čas od času u potoka, zpívala velmi krásným hlasem méně známé slovenské písně. Byla dotazována, kde se jim naučila a tu se hrdě přiznala, že je potomkem v přímé linii slovenského národního hrdiny Jánošíka a tak že se u nich v rodině zpívávalo. Manželé Ouřadovi odjeli za krátký čas svého hospodaření do Austrálie.

V družstvu nastala vůbec velká fluktuace členů, kteří buď z JZD vystupovali nebo se odstěhovali. Ke konci roku 1954 JZD v Medonosích likvidovalo a v roce 1955 byla část majetku předána do JZD Chudolazy, které převzalo prázdné domky a obsadilo je novými přistěhovalými členy. Snad proto, že je v medonoském katastru mnoho neobdělávaných strání i neúrodné půdy a předpisy dodávek byly neúměrně vysoké, muselo i JZD Chudolazy koncem roku 1959 likvidovat a majetek byl převzat státním statkem Tupadly, později Státním statkem Vysoká, který zde hospodaří dodnes.

Za vedení řidícího učitele Pavízy bylo v roce 1946 vybudováno za obecnim traktem hřiště na odbíjenou. Odpoledne hrály děti, večer dospělí. Jezdilo se dokonce na zápasy mimo obec. V přestávce odbíjené se najednou otevřela zbrojnice a po vytažení stříkačky se začalo neplánované hasičské cvičení. Když bylo cvičení ukončeno a potřebné nářadí uloženo, pokračovalo se v odbíjené.

Pro nutnou potřebu a na žádost místních občanů v akci pro zvelebení měst a obcí usnesla se rada MNV postavit u stanice autobusů čekárnu. Čekárna měla být postavena z úspor rozpočtu MNV v roce 1959. Odbor pro výstavbu při ONV v Mělniku přispěl na nákup materiálu finanční částkou Kčs 2.000. Se stavbou bvlo započato po schválení přislušnými složkami, začátkem roku 1960 a skončeno k 1. květnu 1960 kolaudací. Veškeré odborné práce byly provedeny zdarma místními občany, kteří se dobrovolně přihlásili k pomoci při této akci. O květinovou výzdobu kolem čekárny se postaraly ženy.

Další svépomocí občanů Medonos byla v budově MNV čp. 32 v 1. poschodí vvbudována kulturní místnost. Materiál byl zakoupen z rozpočtu a nosné traversy dodal n.p. Loděnice. Všechny práce zednické, tesařské, truhlářské a elektrikářské bvly opět dobrovolnou akcí místních občanů. Odbor školství a kultury ONV v Mělníku ocenil tuto snahu a práci občanů a daroval do nové kulturní místnosti televizor zn. Rubín.

Bylo by ještě určitě mnoho toho, co by se dalo k pamětem Medonos připojit. Každý z obyvatel by jistě mohl vyprávět nějaký osobní zážitek nebo něco historického, co slyšel od těch nejstarších nebo od bývalých německých usedlíkú. Ale starší generace nás opustila a medonoské chalupy, až na malé vyjímky, byly obydleny novými majiteli. Vždyť já sama potkávám cestou neznámé tváře a marně se pídím po tom, ke kterému stavení asi patří.

Zrušením hostince v čp. 36 ustaly společné zábavy, zavřením místní školy přestaly být pořádány dětské besídky či loutková představení, jakož i zájezdy mimo obec. Hřiště na odbíjenou zarostlo travou. A tak se jen obvykle při nákupu v Jednotě s těmi nejznámnějšími trochu popovídá a to je taky všechno. Jen pálení čarodějnic se uchovává. To se sejdou všichni dohromady k družné zábavě kolem velké fatry, ovšem nikoliv na kopci u Povalové cesty jako kdysi, ale na místě, kde prý·stávala naše chalupa čp. 22, v údolí proti domku čp. 72. Obyvatelé se jinak uzavřou do svých chalup, uzamknou plot kolem své "tvrze" a nanejvýš se semknou ve vlastní rodině kolem televizorů. Všichni mají tak nějak jen to svoje, vlastně i ti mladí. Ve městě, plném ruchu, je dost shonu, aby se raději každý v Medonosích oddal opravdovému klidu - asi relativnímu, protože, vždyť ta zahrada se nám zase za ten týden zaplevelila a, tamhle se na střeše posunula taška, a taky by bylo třeba za čas vyčistit okap! Zkrátka na té chalupě i v jejím bezprostředním okolí se vždycky něco najde, co se musí. Já tvrdím, že v každé rodině je někdo tím zvratným zájmenem - se. A kdvž se to musí udělat, tak ten kdo je to "se" se zvedne a jde na to. A rnístní, stále usedlí občané, si v lété asi říkají: "Už aby byl zase od těch měšťáků klid, už aby zase přesídlili do měst!" Ale když všechno zesmutní a vesnice zapadne sněhem a ono se přece jen začne po troše toho ruchu stýskat, tak zas asi říkají: "No, už by mohlo nastat jaro a trochu ruchu by nevadilo, vždyť oni ti měšťáci přece nejsou tak špatní a už k nám neodmyslitelně patří." Pro zajímavost jsem počítala, že k dnešnímu dni je těch stálých usedlíků v Medonosích 28.

Blaze tomu, kdo je bohatý krásnými vzpomínkami. Může v nich listovat třeba na lavičce na zápraží v dlouhém rozjímání, někdy až do hluboké noci, kdy s hvězdami často vstupují do očí slzy. Kéž ti mladí naleznou ve svých srdcích cit a pochopí plně lásku otců a praotců a milují vroucně tento kraj, který se nejen půvabem, ale i historií zapsal do stránek Života...